Putování do Jeruzaléma, města pokoje

Probouzíme se do nového dne čekajícího na nás a my na něj. Betlémské slunce vychází a podobně narůstá v srdci jedna velká tužba: směřovat odtud s jeho svitem do posvátného města Jeruzaléma. Do města, kam se vracíme již po několikáté, ale dnes budeme putovat po „vlastní ose“ a prožívat známá i námi ještě neobjevená místa s jejich hlubokými příběhy.

Autobus, který veze naši skupinu, zastavuje u starodávných hradeb a Davidovy věže. A my z něho za mávání spolupoutníků vystupujeme. Odtud už budeme pokračovat sice bez skupiny, ale ne sami. Půjdeme v Ježíšových šlépějích. V ulicích „zní“ ticho šabatu. Slunce se třpytí v oknech domů i v korunách stromů. Naše kroky i srdce nás vedou kupředu, cestou neznámou, ale s jasným prvním cílem – na Sion. Na svatou horu Sion vcházíme opatrně zadní branou a náhle se ocitáme v blízkosti hrobky věhlasného krále Davida, kde židé dnes a denně předkládají modlitby Hospodinu. I my se připojujeme. Na střeše nad sionským Večeřadlem (místem, kde Ježíš slavil s učedníky poslední večeři) je úchvatný výhled na Olivovou horu.

Ještě než si tam vyšlápneme, procházíme kolem sochy hudebně nadaného krále Davida s harfou a pokračujeme k místu nedaleko odtud – k chrámu sv. Petra in Gallicantu – nebo-li „U kokrhání kohouta“. Je to místo, kde zasedalo synedrium (židovská velerada) a místo, kde apoštol Petr zapřel třikrát Ježíše, který zde byl vězněn a vyslýchán. V evangeliích se dočítáme, že po Petrově zapření zakokrhal kohout a Petra přemohla hluboká lítost... My se tu setkáváme s poutníky z daleké Indonésie, slavíme s nimi bohoslužbu a prosíme za všechny blízké i vzdálené, za jejich bolesti, starosti, nemoci... Zároveň je to také příležitost za všechny a za všechno děkovat. Prožít mši v Jeruzalémě bylo naše přání. Už v úvodu dne jsme rozmýšleli, kde a kdy by se to tak mohlo podařit. Jak promptně a šikovně se nám to splnilo!

Kam teď? K rybníku Siloe! Dobře, ale kudy? Že by po téhle skoro zapomenuté cestě? Cesta totiž zjevně nevypadá jako „turistická“, ale i toto skryté místo se nalézt dá, jak se zanedlouho přesvědčujeme. Ujímá se nás jeden domorodec a vede k nádrži s vodou. Nyní můžeme v tichosti meditovat o události, která se zde odehrála: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe“, vyzval Ježíš slepce. Když se odtud slepec vrátil, viděl. O celé příhodě čteme v Janově evangeliu. Namáčíme ruce v téže vodě – je to voda zázraku, který se může odehrát i dnes. Každý den je zázrakem…

Putujeme tu skoro jako po Praze, říkáme si s úsměvem. Směřujeme přes údolí Cedron výš, na Olivovou horu. Údolí je zbarvené do zelené barvy naděje. A už vše vidíme téměř z ptačí perspektivy. Kocháme se nejkrásnějším pohledem na Jeruzalém. Vidíme chrámové nádvoří se Skalním dómem, horu Sion, jeruzalémské hradby… Krátký odpočinek vítáme, ale více jsme v pohybu. Nastává nový okamžik hledání a nalezení místa spjatého s Ježíšovým nanebevstoupením. Tuto událost dnes připomíná kaple, resp. mešita Nanebevstoupení. A jak je svět malý. Setkáváme se zde s jedním pánem z Prahy (možná jsme ho tou předchozí „rozpravou“ přivolali). Jezdí sem častěji a natáčí dokument o biblických místech. A že jich ve Svaté zemi je!

Z Olivové hory míříme kolem Getsemanské zahrady do starého města. Lví nebo taky Štěpánskou branou (pojmenovanou podle prvního mučedníka sv. Štěpána, který byl nedaleko odtud ukamenován – dnes je na tomto místě vystavěn kostel) vstupujeme „dovnitř“ a zastavujeme se na místě narození Panny Marie, matky Ježíše, v kostele sv. Anny. Je čas k nové modlitbě s prosbou o přímluvu té, která je vzývána jako prostřednice všech milostí. Také znovu procházíme přes poměrně rušnou Via dolorosa (nebo-li cestu utrpení, která symbolizuje poslední Ježíšovu cestu) až k bazilice Božího hrobu. Zrovna je složité dostat se dovnitř – probíhá totiž náboženský obřad a je tu nával lidí, nicméně jsme znovu tu a význam tohoto místa intenzivně vnímáme a prožíváme. Pro křesťany je tato bazilika nejposvátnějším místem. Právě tady si totiž připomínají dva vrcholné okamžiky velikonočního příběhu – Ježíšovu smrt a Ježíšovo zmrtvýchvstání, a přednášejí Bohu své prosby. I pro nás je jeruzalémská bazilika Božího hrobu vrcholem putování a naším velkým přáním je se sem vrátit.

Je jaro a blíží se Velikonoce. Je úžasné, že můžeme být právě zde, v Jeruzalémě, který je tak úzce spjat s velikonočními událostmi Ježíšova života. Tyto události prožíváme jakoby se staly teď a přidáme k nim svůj vlastní příběh. Dnes je to totiž také příběh náš a současně všech, které jsme vzali s sebou. Jeruzalém bývá označován jako město pokoje. Když se stává pokoj, mír citlivou otázkou všude ve světě, i v našich srdcích, pojďme společně tam, kde se můžeme pokusit budovat vlastní město pokoje, vlastní posvátný Jeruzalém.

Text byl zveřejněn ve Zpravodaji města Týniště nad Orlicí